Celý život nechápu, proč se neustále tolik brojí proti průměrnosti.
Už jako malá jsem se divila v našem starém dobrém socialistickém školství, proč učitelé používají slova průměrný student v podstatě jako nadávku. Vždyť pod tím průměrným studentem byl ještě student slabý, velmi slabý a debil. Ale říct, o někom "je to slabý student" znamenalo, že je to slabý student, ale drží se, zatímco říct "je to průměrný student" většinou znamenalo, je to flákač, ignorant, kdyby chtěl, mohl mít samé jedničky, ale je líný jako veš. To, že by taky mohl mít čtyřky a kule, ale snaží se, aby měl dvojky trojky, to opravdu tahle věta neznamenala.
Ale nejenom ve škole se šilo do průměru, proti průměrnosti se horovalo v televizních novinách, na schůzích, ve fabrikách, všude. Když jsme přišli na praxi, dostali jsme hned na začátku přednášku na téma "Doufáme, že z vás nevyrostou průměrní lidé, průměrní pracovníci atd. " Z čehož jasně vyplývylo, že z nás mohou vyrůst podprůměrní pracovníci, plnící tak na 60 a všechno bude v cajku.
A protože průměr je vcelku fajn pojem, jelikož vždy záleží, jak definujeme soubor (tenhle předpoklad si snad proboha mohu dovolit i dnes) během svého života jsem prošla všemi možnými úrovněmi. Třeba na základce jsem byla žákyně velmi dobrá, zatímco na gymplu průměrná (na svou obhajobu: za to docela dost může fakt, že jsem nedělala nástěnky, nerecitovala u památníku a hlavně všechny možné vrhy, hlavně svislý vzhůru) a na vysoké zase velmi dobrá (přiznávám, že hlavním motorem byly tři stovky prospěchového stipendia). Teď jsem se dostala do zapeklité situace, chtěla jsem napsat dobrá, ale dobrá je trojka (horší známka už na VŠ není), tudíž špatná studentka, velmi dobrá byla dvojka, takže průměrná, přitom však mít velmi dobré , do toho pár výborných stačilo na stípko, takže průměrní studenti byli finančně odměňovámi? Raději pryč z toho strašného socialismu.
Nikdy jsem si nepomyslela, že přijde doba, kdy budu litovat průměrné žáky a studenty 100 krát více než dříve. Vždyť už dnes je ve třídě skupina průměrných žáků (zatím ještě dost velká, ale už to dlouho trvat nebude) přehlížena, jelikož energie paní učitelky je konečná a musí ji věnovat především majitelům různých papírů na adhd, dygrafii, dysgramatismus a vůbec všem těmhle disharmonikům, kteří mají většinou velmi aktivní rodiče. Dobré kantorce to nedá, a přes to všechno, z posledních sil ještě zbytky pozornosti věnuje talentovaným dětem, ale na ty průměrné se už sil nedostává.
Ale to, co čeká ta průměrná ubožátka od 1. září si ani neumím představit.
A tak v hloubi duše doufám, že jednoho dne přijde čas, kdy se ohrožené skupiny průměrných ujme nějaká skupina moudrých lidí a konečně uzná, že průměrnost a obyčejnost je také zajímavá diagnóza, také se dá na ni vydat pěkná bumažka a průměrní žáci si zaslouží pozornost, ohledy ba i obdiv a svého asistenta.
