čtvrtek 25. prosince 2014

Doba zvaná "Vy to vůbec nežerete"

   Tak už to máme zas za sebou. Stalo se to včera, někdy v odpoledních hodinách.
   Jako každý rok, i tentokrát se doba řečená "Nežerte to!" náhle a překotně změnila v dobu "Vy to vůbec nežerete". Tento skok bývá velice náhlý, ale rozhodně se nedá říct nečekaný.  Neprobíhá v jediném okamžiku. V závislostech, které se nedají přesně vyjádřit probíhá na území našeho státu v různém čase, zpravidla od dvanácté hodiny polední do šesté odpolední.
   Příčina tohoto jevu je nejasná, snad jí je rozháranost ateistické duše ( sakra, tak to se mi povedlo ateistická duše), která touží po tradicích, ale která nechce ztrácet čas zkoumáním kořenů či se bojí poznání pravdy.
   Však někdy mám pocit, že ani křesťané v tom nemají úpné jasno.
Jisté je, že doba "Nežerte to!" je časově téměř shodná s dobou adventní.  O vzniku adventu existuje několik teorií, zřejmě původně byl advent  příprava na nejstarší vánoční svátek, a tím bylo Zjevení Páně neboli Epifanie. To byl významný den i tím, že se uděloval křest dospělým. Často bývá advent prezentován podobně jako doba postní před Velikonocemi. 
   Druhé období "Vy to vůbec nežerete" koresponduje s koncem adventu, který je představován západem slunce Štědrého večera a začíná tedy 25.12,  dnem Narození Páně. Ve většině domácností začíná o trochu dříve (doba je holt uspěchaná)
    Jev bude mít asi více příčin, přání hospodyněk mít na svátečním stole horu vzácného cukroví, po kterém se lačně vrhnou všichni nabuzení, rozdychtění přísedící. Ale taky možná touhu po pevných pravidlech či vyšším řádu a nebo jen po ocenění té piplavé práce, která je zapotřebí k vykrojení desítek lineckých hvězdiček, výrobě škopků bramborového salátu a upletení  mnoha vánoček.

P.S.
Velice mě pobavila jedna z definicí adventu a chování během něj  na  http://cs.wikipedia.org a to:
    Pečení cukroví je významné pro rodinný život, umožňuje rodině strávit čas spolu v pohodlí a klidu domova, navozuje příjemnou atmosféru díky aromatickým kořením a dodává domovu nádech blížících se vánoc.


    

   





sobota 20. prosince 2014

Dárková taška

Dnes jsem strávila odpoledne balením posledních dárků.  Chvíle to byly příjemné, přece však byly zakaleny naprosto zbytečnými  komplikacemi způsobenými nedostatečnou disciplínou.
   Na mnohých dárkových taškách, které jako správný enviromentalista schraňuji pro opětovné využití, bylo napsáno jméno loňského obdarovaného. Taková nezodpovědnost. Jako by bylo tak těžké napsat jméno  na vizitku.  Ta se pěkně po Vánocích utrhne a příští rok se na šňůrku navleče nová. Ale kdepak, to ne, to každý fixem, nejlépe tlustým, napíše jméno přes půl tašky.
  Samozřejmě i popsaná taška se dá znova použít, chce to ale trochu přemýšlení.  Ideální je každoročně obdarovávat stejné lidi a dávat jim dárky stejných rozměrů. 
   Třeba taková Petra, ta dostane láhev vína nebo velký šampón.
Tak mě napadá, popsané tašky mají i své výhody. Člověk nemusí tolik přemýšlet, neboť taška spolehlivě určí dárek.

Taky je dobré nepsat jména, ale stav: máma, táta, teta atd.. Takových osob je v každé rodině několik a vždy se najde nějaká máma, co nepohrdne vysokou svíčkou.
Ovšem jsou lidé, kteří dárky balí bez řádu a promyšleného plánu. Ti pak skončí u potupného přelepování a odlepování.

Některá jména jsou sice pro dárce velmi  výhodná přesto ....
 P.S. Taky s bohorovným úsměvem na rtech vzpomínáte, jak babička nevyhazovala vánoční papír a místo toho jej pěkně rovnala pro opětovné využití. Ke kterému mimochodem nikdy nedošlo, neboť papír se už nikdy nenašel. To my ne, my se přece nad takové chování pěkně povzneseme.

středa 10. prosince 2014

Déja vu

    Zřejmě bych měla zajít k nějakému odborníkovi, projevují se u mně  sklony k masochismu, zvláště silně kolem osmnácté hodiny ve všední den. Jinak si neumím vysvětlit své, zatím naštěstí nepravidelné sledování pořadu Prostřeno.
   Navíc asi začínám mít problémy s vlastním ukotvením mysli v přítomnosti, často mívám kolem půl sedmé déja vu. Jinak si neumím vysvětlit, že stále slýchám stejné věty.

Je tam bujón?

Doufám, že tam není bujón.

Bujón považuji za sprosté slovo.

Bujón nikdy nepoužívám.

Já tam cítím bujón.

Jak dlouho jsi vařil ten vývar.

Ale to není vývar, to je polévka.

Ale to není krém, to je polévka.

Proč ta polévka není rozmixovaná?

Proč ta polévka je rozmixovaná?

Je ta šlehačka domácí?

Já dělám jenom domácí šlehačku.

Není ta šlehačka umělá?

Ta šlehačka se mi zdá umělá.

Tiramisu, tak na to se těším, jen doufám, že to nebude z pomazánkového másla.

Je to tiramisu z pomazánkového másla?

Tiramisu z pomazánkového másla nejím.

Byla jsem v Itálii, tam měli úplně jiné tiramisu.

Tiramisu, tak na to se těším, doufám, že bude z pravého mascarpone. 


Nebo už mám možná halucinace.  A taky se začínám bát, že se brzy přestanu ovládat, při vyslovení slova bujón.


středa 3. prosince 2014

...a nic se nestalo



Mladý člověk vyšel z metra, byl v klobouku a obutý a nic se mu nestalo. Tenhle verš pánů Šípa a Uhlíře  jsem si dnes vybavila, když jsem si přečetla titulek Julča 'Mám právo sedět' opět vylezla do zamrzlé Prahy. A na hlavě si přinesla tchoře!  v deníku Super.
   Nepochopila jsem, jak lidé tvářící se jako novináři mohou napsat článek o ničem. Chápu jejich zoufalství, Iveta  naprosto nezodpovědně spáchala sebevraždu, aniž si uvědomila,  jaká beznaděj zavládne v řadách nešťastných pisálků. Omílání Rychtářových hádek masy nezaujme a rodinu nenakrmí. Co teď.
    Naštěstí se našel hodný čtenář, kterému bylo hladového novináře líto a zaslal do redakce foto paní Julie , která sice nic zvláštního neprovedla a o bulvární slávu nestojí, ale co,  jíst se musí a Mercedes taky něco stojí.
   Myslela jsem, že nic nepřekoná můj trapný pocit nad televizním reportérem TV Nova, který stál 17.9.2013 před domem této paní a nemístně ji obtěžoval dotazy, na které paní netoužila odpovědět.  O etice reportéra nebudu  psát, neboť co si myslet o člověku, který se snaží zesměšňovat neznámou osobu, která měla v té době zřejmě nějaké psychické problémy.
   Ovšem tento článek o ničem to hravě překonal.  Paní jela v metru a nic se nestalo.

úterý 18. listopadu 2014

BEZ PRÁCE NEJSOU KOLÁČE A ČTENÍ E-MAILŮ FAKT PRÁCE NENÍ



Bez práce nejsou koláče je okřídlené přísloví, kterým s velkou oblibou a sebeuspokojením častují příslušníci starší generace členy generace mladší.
     Vzpomněla jsem si na něj ve chvíli, kdy do kanceláře vstoupila kolegyně s nadšeným výrazem.
    Celá rozzářená nás informovala, jaký si našla skvělý přivýdělek ,  nějakou práci na doma, přesněji kompletaci propisek,  za tak značnou odměnu, až jsem se začala divit, proč by vůbec měl někdo ráno vstávat, píchat šestku a v potu tváře tavit rudy různých kovů, když by za několikanásobnou mzdu mohl vesele doma po ranní kávičce při Ordinaci sestavovat hezké propisky.
     Po přečtení e-mailu jsem kolegyni s mázdrou na očích opatrně sdělila, že k těm fantastickým propiskám se dostane až po zaslání sedmi set korun českých.  Źe jsem za svini šlapající po dívčích snech byla považována já a ne vychytralá firma je naprosto jasné.
   Při té příležitosti jsem uzavřela svůj osobní,  nebojím se napsat několikaletý výzkum.
    Pamatuji se dobře na chvíli (no dobře nepamatuji, ale nechala jsem si mail v archivu, ty předchozí bohužel ne,  to jsem to ještě nebrala tak vědecky) kdy jsem byla oslovena prostřednictvím e-mailu firmou Mášmail s lákavou nabídkou na přivýdělek za čtení inzerátů. Ta dobrácká skupina filantropů nabízela za přečtení e-mailu až 10kč, ačkoliv jí zákazníci platili pouhých pár haléřů. Zkrátka, dobrodinci.
     Že celá filozofie tohoto podnikání spočívá v tom, že žádný čtenář e-mailů není schopen vydržet až do cílové částky je samozřejmé. Přesto jsem byla rozhodnuta vytrvat. Poctivě jsem pročítala reklamy, a sledovala přibývající částky. A teď už jen stručný závěr.
Mášmail-cílová částka 1400 Kč, registrace rok 2012, nyní na kontě 664 Kč.
eRmal-cílová částka 1000Kč, registrace 2011, aktuální stav 741,40 Kč
emailing-cílová částka 300Kč, registrace 2010, nyní celých 85,60Kč.
Byla bych neskutečně ráda, kdyby se ozval aspoň jeden živý, reálný člověk, kterému se podařilo dosáhnout cílové částky. Já zbaběle končím.

úterý 14. října 2014

DALA BYCH SI PAŘÍŽSKÝ DORT, PROSÍÍM



Jako jeden muž jsme se nedávno durdili, když nám zakázali používat označení pomazánkové máslo, marmeláda, rum a další. 
   Myslím si, že rozhořčení bylo naprosto oprávněné, neboť označení pomazánkové máslo se v našich krajích používá od začátku sedmdesátých let minulého století a vzniklo na základě spotřebitelského zadání na sníženou energetickou hodnotu a dobrou roztíratelnost při nízkých teplotách. Pochybuji, že by v dobách totality, kdy lidé věřili více svým očím a uším než reklamě, by se někdo snažil lidem vnutit názor, že pomazánkové máslo je máslo.  Mimochodem, nevěřím tomu, že houfy cizích turistů samozřejmě znalých češtiny se nechaly nachytat kelímkem s nápisem, který už se skoro bojím vyslovit, a proto již naši zemi raději nikdy nenavštíví. A i kdyby, cizinec není našinec. A našinec, ten ví.
   U zakázaného slova marmeláda mnou cloumá vztek ještě větší, zvláště když pomyslím na to, že slovo marmeláda pochází z portugalského slova marmelo neboli kdoule. O citrusech nic.  Jo jistě, jsou tady zase ty davy podvedených, češtinu se učících Angličanů, co chtějíce si koupit pomerančovou marmeládu, přišli domů s rybízovou. Na nás, zvyklé na meruňkovou marmeládu netřeba brát ohled.
   Dobře u slova rum jsem ochotná kapitulovat, ale stejně našinec ví a tuzemák si s třtinovým nesplete. Ani alkoholik.
   Proto mě tolik rozesmutnilo, že jsme se nejen vzdali svých slov, ale ještě blbě používáme ta povolená.
   Miluji dva dorty, pařížský a harlekýn, všechny ostatní jsou pro mě korpus s něčím (dříve jsem říkala s máslem, dnes vím, že máslo neviděly ani z rychlíku).
    Přesto jsem ani jeden z nich už léta neochutnala.  Při objednávání pařížského dortu mě většinou přejde chuť při dotazu cukrářky, zda chci nízký či vysoký, nedáme tam banán, všichni ho dnes chtějí, popř. dáme dva krémy, že jo.  Ne, opravdu tu hrůzu nechci, vím, že historie pařížského dortu v českých zemích je nejasná, ale proč nemůžeme dodržovat tradici nízkého sachrova korpusu s pařížskou šlehačkou a čokoládovou polevou. Proč musím dostat něco vysokého, dvoubarevného s čouhajícím něčím.
naposledy jsem dostala tenhle pařížský, naštěstí aspoň bez banánu

   No a s harlekýnským dortem většinou pochodím stejně, na mou prosbu většinou následuje  nadzdvižené obočí, jako co je to za retro přání, ošklíbnutí po způsobu gurmánů a gurmetů z Prostřena a pak už následují dotazy na výšku a ovoce.
  Jasně na pařížský a harlekýnský dort neexistuje státní ani oborová norma, ale proč se nemůžeme řídit tradicí a dodržovat receptury. Přece může cukrářka i se zdviženým obočím upéct nízký kakaový korpus a na něj nastříkat šlehačku a pařížskou šlehačku.


po takovém harlekýnu toužím, zdroj jestreb.cz


nebo tenhle pařížský, zdroj vaho.cz