Fast life

    Čím je člověk starší, tím život plyne rychleji. Stará pravda, přesto by se ta stará dáma ze Starého bělidla divila (to, že paní bylo 59, když z bělidla odešla k Johaně, tudíž v údolíčku krmila slepice a buzerovala děti coby statná padesátnice fakt nebudu rozebírat), jak čas letí.
   Abychom  s tou časovou smrští jakž takž drželi krok, chodíme do fast foodů, kupujeme fakt fast elektroniku s minimálně jedním kurvítkem včetně  a oblékáme si fast hadry.
   Nemíním tady polemizovat o tom, jak je to skvělé nakupovat spoustu tenkých tričinek a téměř průhledných šatiček na tři použití a tím udržovat zaměstnanost.
    Nemíním se ani rozhořčovat nad tím, jak výroba  viskózy pro všechny ty téměř nepoužitelné  nádhery ničí životní prostředí a zásoby ropy pro všechen ten polyester taky nejsou nekonečné.
   Pevně doufám, že se již někde dalo dohromady pár moudrých hlav a a ty nám brzy sdělí, že výroba pro výrobu je cesta do pekla.
   Já chci jen sdělit, že už mi není sedmnáct, tudíž nepotřebuji každý čtvrtek nový hnushadřík v šatníku (vlastně to jsem neměla ani v těch sedmnácti) a pokud si koupím něco na sebe, byla bych ráda, kdyby věc byla nositelná aspoň sezónu, tj. tři měsíce.
   Ráda bych, aby letní pantofle zakoupené v červenci vydržely do konce srpna. Ne jako tyto červené botky zakoupené v půlce července v řetězci již v letním výprodeji za sice krásných 149 Kč, ale...

Již po jednom dni se podrážka začala zvláštně rozpadat, ale tehdy jsem jen fanfarónsky pohodila hlavou. Přece nebudu reklamovat boty za 149, přece do srpna vydrží. Stav k 17.8.

Asi jsem se nemístně potila či co.

Pak se začal bortit korek a odchlipovat textilní ozdoba

Skoro se mi chce říct, že na tom nic zdobného není

Přísahám, že jsem v nich ani jednou nešlápla do louže, ale když se tak zamyslím, nosila jsem je do města a ty chodníky jsou asi nějaké tvrdé. Dobře mi tak

Ne, opravdu jsem dlouho nechodila jako bezdomovec, stačilo pár cest do města a už nabyly těchto zajímavých tvarů. Jo, bylo to hned

Máme nové sousedy

Právě jsem se vrátila z dovolené a chtěla jsem dát dohromady pár poznatků z Viru, abych je do jara, až se budu rozhodovat o další dovolené nezapomněla, ovšem co jsem spatřila hned po otevření domovních dveří, mě přinutilo si zaremcat si na jiné téma.

je prima po návratu z dovolené spatřit něco tak domáckého

 Máme nové sousedy, 

ne že bychom na tento druh obyvatel nebyli v našem bohem zkoušeném domě zvyklí. Již víme, že výchova  (no vlastně nevím jestli je to výchova) především nesmí děti frustrovat (vlatně ani jejich rodiče, kteří by pak neměli čas na jiné bohulibé činnosti), takže volně pobíhají po schodišti a občas jim také něco upadne ( že jejich rodiče frustruje  úklid je tak nějak samozřejmé).

Také na tento pohled jsme už víceméně zvyklí.

Vždycky mě zajímalo, co jedince vede k tomu, položit odpadky vedle kontejneru, když už je milostivě k němu donesli

Správně vhodit odpadky, to není jen tak, je načase, by se nějaká nevládní organizace začala plně věnovat výuce.

Ovšem nejnovější přírůstek, ten všechny strčí do kapsy. Pokud vidí v cestě překážku, jde do toho jako chlap. Proč by dveře odemykal, jako nějaký měkkýš, když se dají mužně otevřít jinak.

Možná je mladý pan jenom frustrován, že nemohl vystudovat jadernou fyziku

No a pokud nějací zabedněnci nechají dveře opravit, musí se na věc od lesa, nebo-li z druhé strany

Ale jinak jsou noví sousedé fajn, ušetřím za rádio.