...a nic se nestalo

Mladý člověk vyšel z metra, byl v klobouku a obutý a nic se mu nestalo. Tenhle verš pánů Šípa a Uhlíře  jsem si dnes vybavila, když jsem si přečetla titulek Julča 'Mám právo sedět' opět vylezla do zamrzlé Prahy. A na hlavě si přinesla tchoře!  v deníku Super.

   Nepochopila jsem, jak lidé tvářící se jako novináři mohou napsat článek o ničem. Chápu jejich zoufalství, Iveta  naprosto nezodpovědně spáchala sebevraždu, aniž si uvědomila,  jaká beznaděj zavládne v řadách nešťastných pisálků. Omílání Rychtářových hádek masy nezaujme a rodinu nenakrmí. Co teď.

    Naštěstí se našel hodný čtenář, kterému bylo hladového novináře líto a zaslal do redakce foto paní Julie , která sice nic zvláštního neprovedla a o bulvární slávu nestojí, ale co,  jíst se musí a Mercedes taky něco stojí.

   Myslela jsem, že nic nepřekoná můj trapný pocit nad televizním reportérem TV Nova, který stál 17.9.2013 před domem této paní a nemístně ji obtěžoval dotazy, na které paní netoužila odpovědět.  O etice reportéra nebudu  psát, neboť co si myslet o člověku, který se snaží zesměšňovat neznámou osobu, která měla v té době zřejmě nějaké psychické problémy.

   Ovšem tento článek o ničem to hravě překonal.  Paní jela v metru a nic se nestalo.

BEZ PRÁCE NEJSOU KOLÁČE A ČTENÍ E-MAILŮ FAKT PRÁCE NENÍ

Bez práce nejsou koláče je okřídlené přísloví, kterým s velkou oblibou a sebeuspokojením častují příslušníci starší generace členy generace mladší.

     Vzpomněla jsem si na něj ve chvíli, kdy do kanceláře vstoupila kolegyně s nadšeným výrazem.

    Celá rozzářená nás informovala, jaký si našla skvělý přivýdělek ,  nějakou práci na doma, přesněji kompletaci propisek,  za tak značnou odměnu, až jsem se začala divit, proč by vůbec měl někdo ráno vstávat, píchat šestku a v potu tváře tavit rudy různých kovů, když by za několikanásobnou mzdu mohl vesele doma po ranní kávičce při Ordinaci sestavovat hezké propisky.

     Po přečtení e-mailu jsem kolegyni s mázdrou na očích opatrně sdělila, že k těm fantastickým propiskám se dostane až po zaslání sedmi set korun českých.  Źe jsem za svini šlapající po dívčích snech byla považována já a ne vychytralá firma je naprosto jasné.

   Při té příležitosti jsem uzavřela svůj osobní,  nebojím se napsat několikaletý výzkum.

    Pamatuji se dobře na chvíli (no dobře nepamatuji, ale nechala jsem si mail v archivu, ty předchozí bohužel ne,  to jsem to ještě nebrala tak vědecky) kdy jsem byla oslovena prostřednictvím e-mailu firmou Mášmail s lákavou nabídkou na přivýdělek za čtení inzerátů. Ta dobrácká skupina filantropů nabízela za přečtení e-mailu až 10kč, ačkoliv jí zákazníci platili pouhých pár haléřů. Zkrátka, dobrodinci.

     Že celá filozofie tohoto podnikání spočívá v tom, že žádný čtenář e-mailů není schopen vydržet až do cílové částky je samozřejmé. Přesto jsem byla rozhodnuta vytrvat. Poctivě jsem pročítala reklamy, a sledovala přibývající částky. A teď už jen stručný závěr.

Mášmail-cílová částka 1400 Kč, registrace rok 2012, nyní na kontě 664 Kč.

eRmal-cílová částka 1000Kč, registrace 2011, aktuální stav 741,40 Kč

emailing-cílová částka 300Kč, registrace 2010, nyní celých 85,60Kč.

Byla bych neskutečně ráda, kdyby se ozval aspoň jeden živý, reálný člověk, kterému se podařilo dosáhnout cílové částky. Já zbaběle končím.

DALA BYCH SI PAŘÍŽSKÝ DORT, PROSÍÍM

Jako jeden muž jsme se nedávno durdili, když nám zakázali používat označení pomazánkové máslo, marmeláda, rum a další. 

   Myslím si, že rozhořčení bylo naprosto oprávněné, neboť označení pomazánkové máslo se v našich krajích používá od začátku sedmdesátých let minulého století a vzniklo na základě spotřebitelského zadání na sníženou energetickou hodnotu a dobrou roztíratelnost při nízkých teplotách. Pochybuji, že by v dobách totality, kdy lidé věřili více svým očím a uším než reklamě, by se někdo snažil lidem vnutit názor, že pomazánkové máslo je máslo.  Mimochodem, nevěřím tomu, že houfy cizích turistů samozřejmě znalých češtiny se nechaly nachytat kelímkem s nápisem, který už se skoro bojím vyslovit, a proto již naši zemi raději nikdy nenavštíví. A i kdyby, cizinec není našinec. A našinec, ten ví.

   U zakázaného slova marmeláda mnou cloumá vztek ještě větší, zvláště když pomyslím na to, že slovo marmeláda pochází z portugalského slova marmelo neboli kdoule. O citrusech nic.  Jo jistě, jsou tady zase ty davy podvedených, češtinu se učících Angličanů, co chtějíce si koupit pomerančovou marmeládu, přišli domů s rybízovou. Na nás, zvyklé na meruňkovou marmeládu netřeba brát ohled.

   Dobře u slova rum jsem ochotná kapitulovat, ale stejně našinec ví a tuzemák si s třtinovým nesplete. Ani alkoholik.

   Proto mě tolik rozesmutnilo, že jsme se nejen vzdali svých slov, ale ještě blbě používáme ta povolená.

   Miluji dva dorty, pařížský a harlekýn, všechny ostatní jsou pro mě korpus s něčím (dříve jsem říkala s máslem, dnes vím, že máslo neviděly ani z rychlíku).

    Přesto jsem ani jeden z nich už léta neochutnala.  Při objednávání pařížského dortu mě většinou přejde chuť při dotazu cukrářky, zda chci nízký či vysoký, nedáme tam banán, všichni ho dnes chtějí, popř. dáme dva krémy, že jo.  Ne, opravdu tu hrůzu nechci, vím, že historie pařížského dortu v českých zemích je nejasná, ale proč nemůžeme dodržovat tradici nízkého sachrova korpusu s pařížskou šlehačkou a čokoládovou polevou. Proč musím dostat něco vysokého, dvoubarevného s čouhajícím něčím.

naposledy jsem dostala tenhle pařížský, naštěstí aspoň bez banánu

   No a s harlekýnským dortem většinou pochodím stejně, na mou prosbu většinou následuje  nadzdvižené obočí, jako co je to za retro přání, ošklíbnutí po způsobu gurmánů a gurmetů z Prostřena a pak už následují dotazy na výšku a ovoce.

  Jasně na pařížský a harlekýnský dort neexistuje státní ani oborová norma, ale proč se nemůžeme řídit tradicí a dodržovat receptury. Přece může cukrářka i se zdviženým obočím upéct nízký kakaový korpus a na něj nastříkat šlehačku a pařížskou šlehačku.

po takovém harlekýnu toužím, zdroj jestreb.cz

nebo tenhle pařížský, zdroj vaho.cz