Valentýnské šílenosti

   Nemám ráda importované svátky. Nevidím důvod, proč bych místo čekání na Ježíška měla očekávat příchod jakéhosi obézního dědka, navlečeného do rudé příšernosti a maskující dozajista alkoholový dech odérem coca-coly.
   Nevím, proč by měl nosit vajíčka velikonoční zajíček. Přemýšlím, jak by to pak bylo s těmi malovanými vejci, to je děvčata nabarví, odnesou poťouchlému hlodavci a ten je pak rozdá chlapcům? A jak do toho zapadá pomlázka?
    Proti mysli je mi slavení halloveena v zemi s katolickou tradicí. Ano, většina obyvatel jsou ateisté, z přesvědčení nebo pohodlnosti, nicméně katolické  tradice dodržují.  Proto mi přijde neomalené a bezohledné, a to je eufemismus, když průvod třeskutě vtipných masek navštíví v podvečer Památky zesnulých (u nás Všech svatých) hřbitov a vesele rejdí mezi náhrobky a babičkami, co přišly rozsvítit svíčku. Tohle jsem opravdu zažila, průvod doprovázel kdosi jako pedagogický dozor.
   A svátek sv. Valentýna mi přímo vyráží dech. Jako by nestačily  červené, plyšové polštářky ve tvaru srdcí v každé hlavní uličce supermarketů, červená, krajková tanga umně stočená do tvaru růže či vtipné trenýrky se střílejícím amorkem Ještě musím poslouchat výhrůžky z rádia, že kdo nepřijde domů s valentýnským dárkem, v lepším případě bude pranýřovám a nebo raději rovnou propadne peklu.
   Co ale musím uznat, je to jazykové obohacení, které tento svátek přináší. Jasně že znám manžu, který když mám ovulku, udělá ze mně těhulku. Ovšem tento rok jsem viděla výzvu k valentýnskému ploděníčku.
  Myslím, že po tomhle mě už nic nepřekvapí. Teď už jen pokorně čekám na den, kdy začneme slavit Den díkůvzdání.

Když dovolená, tak v Chorvatsku 5

   Po vyhodnocení všech přijatelných rizik je naprosto jasné, že letos nestrávím dovolenou ani v Egyptě, ani v Tunisku, ba dokonce ani v Turecku či Řecku. Jsem už docela stará na seznamování se s inženýry na ostrově Kos či sázky, který egyptský hotel zažije v noci adrenalinovou zábavu.
    Taktéž nemíním na dovolenou šetřit celý rok, tatarák si od huby taky trhat nebudu,  takže i letos  pojedu do Chorvatska. Bohužel, podobným myšlenkovým procesem prošla asi pěkná řádka spoluevropanů, takže na mnoho dotazů na volné apartmany jsem dostala jen čtyři pozitivní odpovědi.
  Teď už se napevno rozhoduji kam. Najít  reálné obrázky pláží  je úkol vpravdě herculovský. Všechny fotky jsou udělané tak, že člověk při pohledu na ně začne oblékat plavky, bohužel ze zkušenosti  vím, že pravda je úplně jinde.
   Docela by mě zajímalo proč. Chápu cestovní kanceláře či majitelé apartmanu, že vyfotí pláže koncem května, nejlépe po ránu, ale proč vystavují ranní fotky téměř prázdných čistých krásných pláží i běžní návštěvnící na diskuzích či blozích, nevím.
   Fotky poloprázdné Makarské jsou asi tak uvěřitelné jako pomoc ombudsmanky bílému cis heterosexuálu.
  Proto já teď budu takové dobračisko a podělím se o fotky opravdové, červencové, denní.

      Vir

   Řekla bych, že Vir je taková rekreační chatová oblast Chorvatů. Většinou jde o zánovní, rekreační domky Zadaráků nebo Zagrebáků. Sama jsem vždy bydlela v baráčku, kde se v jednom apartmánu  rekreovali majitelé nebo jejich rodiče-důchodci a zbytek pronajímali. Z čehož je jasné, že zajímavé místo k večerním toulkám to není. V podstatě je na Viru jeden kostelík a centrum, což jež změť uliček bez chodníků, po nichž jezdí troubící Chorvati a které lemují obchůdky a stánky.
   Ovšem na architektonické skvosty lze narazit i tady.

Přechod pro chodce do zdi je prostě skvostný, takových kousků je Vir plný

   Slastičaren a hospůdek dost.

   Ale k těm plážím.
    První po příjezdu na ostrov na otevřené straně do moře je Prezida, ta byla moje nejoblíbenější. Oblázková, hezký vstup do moře, nejméně lidí.

 Prezida

   Podél pláže se dá dojít až do Centaru, hustota opalujících stoupá.

Miljkovica

  Dál pokračuje stejný typ pláží.

Luka-Chorvati mají jednu krásnou vlastnost, na pláž chodí po třetí

Luka

Na konci ostrova nádherná, divoká pláž. Ještě před pár lety se tam dalo dojet autem, pokud někomu nevadí ostružinami poškrábaný lak. Loni se na jediné přístupové cestě náhle a nečekaně kdesi uprostřed objevila značka zákaz vjezdu, pouze pro cyklisty, což je legrace, neboť to auto není kde odložit.

   Na straně směrem k Pagu (kde je neskutečně teplé moře) je řekla bych lidnatěji.  Z pláží postupně znám Lučicu. Pěkná, oblázky, špičkový vstup do vody, ale nic pro mě, nejlidnatější.

I to moře je takové nějaké plnější, na pláži bylo tak husto, že jsem nefotila

   Dále Malá Slatina,  příjemná, poloprázná.

   Brdonja, pro mě taková divná, hodně člunů.

Podél ostrova po obou stranách se dá projít podél pláží, které navazují buďto jedna na druhou nebo jsou mezi nima horší či lepší chodníčky

Dále Velká Slatina, která je už trochu z ruky, takže tam chodí jen lidi přímo tam ubytovaní, sebevrazi, kteří jsou ochotni jít po Virském putu pěšky  či nezkažení optimisté, doufající, že u pláže zaparkují.

Co se mě týče, poměr cena výkon skvělý, ovšem večerní  zevlování poněkud adrenalin, chodník je na Viru asi sprosté slovo. Zato blízko Nin nebo Zadar, takže i zevlouni si přijdou na své.


   

Analysta

Člověk žije a neustále si rozšiřuje obzory. Aspoň teda já určitě.  Poslední dobou často u Popelky. Teda ne, co se týče módy a oblečení, jak by se mohlo zdát s z původního záměru  pořadu. Nevím, kde se berou dospělé paní, co se rozčilují, že v obchodním centru nemá svou prodejnu Burberry (vždyť přece mají na útratu 10000 Kč a téma Procházka po Londýně), popř. chtějí pěknou diamantovou soupravu asi tak za 1236 Kč.
   Já si rozšiřují obzory hlavně po jazykové stránce. Už jsem si zvykla na tu tému a používání československého jazyka, které jsem dříve znala je od důstojníků československé armády a pana Husáka, beru jako samozřejmost. Je možné, že s příchodem pana Babiše do vrcholné politiky zažívá tento jazyk svou renesanci.
   Co mě však stále fascinuje, jsou názvy profesí.
    Jasně, z inzerátů už vím, že šéfovi cesťáků se přece říká Area sales manager (zvláště, pokud šéfuje sám sobě), personalistovi Human resource manager (to je takový ten pán, co vás prokádruje, zda nemáte nezletilé děti a za jakou minimální mzdu jste ochoten nastoupit) a někomu, jehož pracovní náplň si vůbec neumím představit Project manager (vím jen to, že projektant to není).
   Taky vím, že ta paní, co mě každý měsíc otravuje, zda nechci rozšířit nabídku o dalších 26 programů je Sales representative a neotravuje mě, nýbrž řídí realizaci akvizic. Paní, která mě neustále telefonicky láká k návštěvě pobočky, neboť můj účet je již zastaralý a dnešní možnosti jsou úplně jiné (vím, moc dobře, co baba chce, mám se nechat pojistit proti neschopnosti splácet dluh na kartě, ne, že by banka probůh pak za mě dluh uhradila, ne, jen by uhradila úroky, no nejsou zlatí) je moje osobní bankéřka.
   Vím, že některá slova jsou již zastaralá a vlastně hanlivá, takže by mě ani ve snu nenapadlo recepční nazvat vrátnou, floristku květinářkou, asistentku ředitele sekretářkou, pracovnici call centra otravovačkou či junior assistanta poskokem.
   Nedávno mi však vyrazil dech titulek u jedné soutěžící - Analysta softwarových aplikaci. Nejdříve jsem myslela, že mám vlčí mhu, ale další den byl titulek stejný, po zadání do vyhledávače se mi opravdu takové pracovní nabídky našly. Tak nevím, jestli analytik není dostatečně nóbl nebo se jedná a specialistu na anály.

Velké díky za kulturní obohacení

Tentokrát nebudu remcat, naopak, velice ráda bych poděkovala našim médiím, speciálně LN (měla bych napsat specielně, ať vypadám trochu intelektuelně), která mě svou cílenou masáží donutila vyhledat na internetu skupinu Ortel a naposlouchat něco jejich písní ( vyrostla jsem na chmurné ruské literatuře, patos a chandru miluju, vlastenka jsem též, nebála bych se napsat dcera národa Jana Žižky,  takže spokojenost plná).
   Sice jsem se trošku obávala, že se jedná o přímou reklamu na skomírajícího fógla zoufale toužícího po divácké sledovanosti, takže svou tvrdě vydělanou korunu jsem do sms neinvestovala, zato jsem se zájmem sledovala celé předávání cen.
    Překvapení se konalo, všichni byli  spokojeni a pan Chvojka konečně našel smysl svého života.
    Jen doufám, že nezůstane v půli cesty a kromě organizátorů a televizní stanice si vyžádá tvrdé potrestání všech nezodpovědných diváků, kteří místo aby hlasovali pro optimistické umělce pijící colu, sbírající céčka a zářících jak diadém hlasovali pro umělce zpívající texty s neblahým vyzněním.

Taková pěkná téma

Někdy mě fascinuje urputnost některých jedinců v používání jistých zajímavých slov.
Například bizard. O tomhle opravdu bizarním patvaru se popsalo už tisíce stran. Dokonce i v tak skvělých časopisech jako je všelijaká Šárka, Květa apod. byl minimálně jeden článek o tomto vskutku zapeklitém slově.  Přesto na bizard narážím dnes a denně. Proč, nevím. Možná jsou všude kolem nás příznivci značky Blizzard. Zajímavé je, že když vložím slova bizard, bizardní do vyhledávače, vyskočí na mě neskutečné množství odkazů na pornostránky. Na druhou stranu si říkám, že tam už je to  D snad i zaslouženě.


Taky mě vždy uchvacovala  individua, která jsou vysokou intelektuální úroveň dokládala  používáním slov specielní, eventuelní, potencielní, manuelní (mimochodem napsat tyto zrůdnosti mi dalo docela velkou práci, neboť Word je tvrdošíjně opravuje).

Takže speciální, potenciální, eventuální, manuální.

Co je však pro mně úplně nové, je téma. Nemyslím takové to obyčejné téma, co zná každý. Myslím TÉMU. Opravdovou nefalšovanou tému. Poprvé jsem se s ní setkala v krásném, obohacujícím  pořadu Popelka. Nejdříve jsem mysléla, že téma-dáma je nějaká krajová zvláštnost a až se přesuneme další týden do jiné lokality, téma sama od sebe vysublimuje. Ale ne. Téma se drží napříč všemi kraji a je se tetelím radostí, že zachytila zrození úplně nového hnusotvaru.

Mimochodem, celý život musím přemýšlet nejen o používání hnusotvarů, ale také o používání slov správných, spisovných, přesto dle mě nějakých divných.

Např. interupce, umělé přerušení těhotenství. Slyšel někdo někdy, že by se někomu podařilo na pár týdnů přerušit těhotenství a pak v něm vesele pokračovat?

Oblíbenou tchýní snadno a rychle

Jednoho dne se pravděpodobně stanu tchýní, doufám. Nevím, kdy to bude, zda tou dobou už nebudu kamarádit s potměšilým Němcem, proto raději teď, v plné duševní síle (no skoro, no) dávám dohromady pár spolehlivých pravidel, prověřených časem, prostorem i četností, jak se stát milovanou tchýní.

• již při prvním setkání je nutno zjistit, zda nastávající nevěsta není příliš mlsná (mlsnou kozu nebrat, pamatuji si jednu pohádku o mlsné koze a opravdu nedopadla dobře), za přiměřenou krmi je doporučována hnědá jakoby omáčka (snoubenka si vzpomene na UHO a bude se cítit uvolněně) s cucky chleba ( nahrazuje vítání chlebem a solí)
• po obědě je nutno upevnit navozený přátelský vztah, takže je dívka (popř. hoch, omlouvám se za genderovou nevyváženost)  vyexpedována ke dřezu k mytí nádobí (je vhodné archivovat nádobí delší dobu, jen ať návštěva vidí, jaké dobré pokrmy jsme již snědli)
• během svatby je důležité včas zajistit svatební dary "ze své strany" a nonšalatně si je odnést domů
• taktéž je nezbytné přítomné informovat, že "já" synovi/dceři nic nedávám,  protože to je jediné správné, tak to má být, je to pro jeho/její dobro (což bývá pravda pravdoucí)
• pro utužení vztahů je fajn chtít po nevěstě kus svatební kytice
• při první návštěvě novorozeného vnoučete je skvělé dlouze a velmi dopodrobna  vyprávět o jiném svém vnoučeti, daleko kvalitnějším 
• vlastně jakkoukoliv konverzaci lze proteplit dlouhými bajkami o nadstandardním vnoučeti
• nekonečných příběhů o jiném vnoučeti nikdy není dost
• žádnou kojící matku nepobaví nic tak skvěle, jako rozvláčná vyprávění o čepičce jiného vnoučete
• vpravdě důležité je zamýšlet se nahlas, proč vnouče ještě nechodí, nesedí, nemluví, nechodí na univerzitu
• pak již  zbývá jen nedivit se pokaždé, když klíč nepasuje do zámku dveří svého rádoby dislokovaného pracoviště

Fast life

    Čím je člověk starší, tím život plyne rychleji. Stará pravda, přesto by se ta stará dáma ze Starého bělidla divila (to, že paní bylo 59, když z bělidla odešla k Johaně, tudíž v údolíčku krmila slepice a buzerovala děti coby statná padesátnice fakt nebudu rozebírat), jak čas letí.
   Abychom  s tou časovou smrští jakž takž drželi krok, chodíme do fast foodů, kupujeme fakt fast elektroniku s minimálně jedním kurvítkem včetně  a oblékáme si fast hadry.
   Nemíním tady polemizovat o tom, jak je to skvělé nakupovat spoustu tenkých tričinek a téměř průhledných šatiček na tři použití a tím udržovat zaměstnanost.
    Nemíním se ani rozhořčovat nad tím, jak výroba  viskózy pro všechny ty téměř nepoužitelné  nádhery ničí životní prostředí a zásoby ropy pro všechen ten polyester taky nejsou nekonečné.
   Pevně doufám, že se již někde dalo dohromady pár moudrých hlav a a ty nám brzy sdělí, že výroba pro výrobu je cesta do pekla.
   Já chci jen sdělit, že už mi není sedmnáct, tudíž nepotřebuji každý čtvrtek nový hnushadřík v šatníku (vlastně to jsem neměla ani v těch sedmnácti) a pokud si koupím něco na sebe, byla bych ráda, kdyby věc byla nositelná aspoň sezónu, tj. tři měsíce.
   Ráda bych, aby letní pantofle zakoupené v červenci vydržely do konce srpna. Ne jako tyto červené botky zakoupené v půlce července v řetězci již v letním výprodeji za sice krásných 149 Kč, ale...

Již po jednom dni se podrážka začala zvláštně rozpadat, ale tehdy jsem jen fanfarónsky pohodila hlavou. Přece nebudu reklamovat boty za 149, přece do srpna vydrží. Stav k 17.8.

Asi jsem se nemístně potila či co.

Pak se začal bortit korek a odchlipovat textilní ozdoba

Skoro se mi chce říct, že na tom nic zdobného není

Přísahám, že jsem v nich ani jednou nešlápla do louže, ale když se tak zamyslím, nosila jsem je do města a ty chodníky jsou asi nějaké tvrdé. Dobře mi tak

Ne, opravdu jsem dlouho nechodila jako bezdomovec, stačilo pár cest do města a už nabyly těchto zajímavých tvarů. Jo, bylo to hned